Velký rozhovor se sportovním manažerem Jiřím Bartošem

V Lanžhotě mu neřekne nikdo jinak než „Kaca“. Třiapadesátiletý sportovní manažer Sokola Lanžhot Jiří Bartoš stojí za většinou toho, co se ve fotbalovém áčku stane. Hlavně díky němu je malý klub z tříapůltisícového Lanžhota schopný už šestým rokem hrát o čelo divizní tabulky. Svou důležitost pro klubu si sice uvědomuje, ale jedním dechem dodává: „Chtěl bych poděkovat všem firmám i jednotlivcům, co fotbalu v Lanžhotě jakkoliv pomáhají, přispívají a jakkoliv se na dění v klubu podílejí, protože bez nich bychom to asi těžko zvládli,“ říká na úvod rozhovoru bývalý ligový gólman. 

Když jsme spolu dělali v zimě 2022 velký rozhovor naposledy, nenaplnilo divizní áčko papírové předpoklady a bylo v divizi až sedmé. Jak se zpětně díváš na své rozhodnutí ponechat na přelomu roku ve funkci trenéry, a naopak radikálně říznout do kádru? Většina manažerů by nejspíš zvolila tu snadnější cestu…

„Tak to musí vidět každý, jaký to byl tah. Tehdy to nefungovalo, teď to funguje, takže to vidím jako dobrý krok, nic jiného. A plynula z toho jen pozitiva. Možná to zvenčí vypadalo jako risk, ale já jsem byl přesvědčený, že to nebude horší. A říkal jsem to všem, že sice skončilo sedm osm hráčů, ale že tím získáme víc než těch devatenáct bodů, co jsme do té doby uhráli. Věřil jsem tomu kádru, protože ta zdravá osa tam zůstala a kolem ní to vlastně stavíme doteď.“

Vsadili jste tehdy na mládí. Vyplynulo to ze situace na trhu nebo to bylo cílené omlazení kádru?

„Bylo to účel, počítáme s těmi hráči do budoucna, jen jsme jim dali víc prostoru a oni ukázali, že na to mají. Chceme si je takto vychovat a když to tak vezmu, za pět roků bude takový hráč pořád mladý, ale už bude mít dost zkušeností, a můžeme jej případně jeho dobré výkonnosti posunout i někam výš.“

Áčko ti dělá radost, prakticky rok v soutěži neprohrálo a znovu usiluje o čelo tabulky. Jsi spokojený nebo vidíš pořád i nějaké rezervy?

„Určitě je to skvělé, ale člověk by nikdy neměl být úplně spokojený, tím spíš, když je maximalista jako já. Každý tu tabulku vidí a těší nás to, že tam máme v kolonce porážek nulu. Tak dlouhá série bez porážky je samozřejmě raritou a rádi bychom ji dotáhli minimálně do zimní přestávky, což ale bude těžké. Například už teď s Havlíčkovým Brodem. Teď není moc co měnit, s tím, jak to funguje na hřišti i v kabině jsem spokojený. Co bude po zimě, to se uvidí.“

Co vlastně řeší sportovní manažer, když to v klubu po sportovní stránce klape? Rozhlížíš se stále po hráčském trhu nebo sháníš peníze na chod klubu?

„Je fakt, že na přestupech teď moc pracovat nemusím, ten kádr se v poslední sezoně až dvou celkem ustálil. Přesto mám v hlavě seznam třeba patnácti hráčů, kteří by se mi líbili, pořád někoho skautuju, jak by se řeklo v hokeji. Kdyby dva z těch patnácti do Lanžhota přišli, bylo by dobře.

A když zrovna neřeším hráče, o to víc práce mám se sháněním financí primárně pro áčko. Chci, abychom měli vše v pořádku, pokrytou ideálně celou sezonu a mohli jsme dostát našim závazkům. Je to nekončící dřina, není to lehké zabezpečit sezonu od začátku až do konce, pořád to lepíme. Ale jsme klub bez dluhů, na tom si zakládám, abychom nikomu nic nedlužili. I s hráči, s kterými jsme se třeba rozloučili, chceme mít mezi sebou čistý stůl a oni mohli říct, že tam v tom Lanžhotě bylo vše, jak má být. V tomto trendu chci pokračovat. Není to snadné shánění peněz, velkých firem a podnikatelů už tu v okolí moc není, ale pokud se teď řekne Lanžhot, hodně lidí si jej spojí právě s tím, že hrajeme fotbalovou divizi."

Je Lanžhot dobrá fotbalová adresa? Stává se, že se ozvou i sami hráči a nabízejí se, že by o angažmá v Lanžhotě měli zájem?

„Jo, to se mi teď v posledních dvou letech stává, že mě oslovují sami hráči, kteří by tu chtěli být. Je to určitě o té pověsti, co jako klub máme. Navíc pokud tu udržíme i hráče, co dostal ligovou nabídku a odmítl ji, protože se tu baví fotbalem, tak je to znamení, že to tu děláme dobře.“

Když se vrátíme na trávník, asi největším nebezpečím Lanžhota pro soupeře je, že dokáže dát gól prakticky kdokoliv. Na podzim je střílí i obránci.

„Určitě je to dobře, soupeři se nemohou zaměřit jen na bránění jednoho hráče. Ale pokud dáme 35 branek za dvanáct kol, tak je asi jedno, kdo ty branky dává. Je to znamení, že tým funguje, jak má.“

Kdo tě letos nejvíce potěšil nebo překvapil?

"Na jaře určitě čerstvě osmnáctiletý Tomáš Ravas. Původně záložník nastoupil v útoku a dal devět branek za půl roku. Ten byl úplně geniální. Podrželi jsme ho, dali jsme mu šanci, aby hrál a potvrdil, že je to střelec. Teď na podzim se mi líbí mladý Richard Svoboda. Původně přišel na zkoušku, ale hned bylo trenérům jasné, že v něm něco je. Zapadl do týmu, na hřiště vnesl zase kus české mentality. Ač třeba nehrává celé zápasy, stejně stihl dát pět branek. No a když se podívám na náš střed Totka-Krč-Balážik, tak si doufám tvrdit, že je to záloha druholigová.“

Jak často mluvíš do práce trenérům?

"Vůbec. Každý by si měl dělat to své. Zásadně jim do toho nemluvím, ta rozhodnutí nechávám na nich. Ani se neptám před zápasem, kdo nastoupí. Jen to z tribuny sleduju a po zápase pak zajdu do kabiny a kluky pochválím, když vyhrají. Trenéři naopak chtějí znát můj názor na některé věci a občas za mnou přijdou. Já jim svůj názor řeknu, ale jak se rozhodnou, je jen na nich.“

Lanžhot se stává v posledních letech synonymem slovenské enklávy. Někdy je to míněno objektivně, někdy posměšně. Jak vytipováváš vhodné hráče ze Záhoří?

„Jednak to mám na Slovensko blíž než do Břeclavi, ale druhá věc je ekonomický pohled. Když pominu to, že na širším okrese není moc hráčů pro divizi, tak moravského hráče musíš odněkud přetáhnout a zaplatit, kdežto slovenský hráč k nám přichází prakticky zadarmo. Je to mnohem výhodnější. Skoro všichni naši Slováci to mají do Lanžhota blíž, než kdyby k nám jezdili hráči z Brna. Na šikovné Slováky samozřejmě dostávám tipy z různých stran a cíleně jsem se na ně jezdil dívat. Teď je ale poslední dva roky kádr ustálený, tak to není zase tak časté. Až bude někdy potřeba, zase si to objezdím.“

Jediným opravdovým divizní derby, které se navíc blíží, je vzájemný zápas se sousední Břeclaví. Je mezi MSK a Sokolem rivalita nebo tam naopak probíhá nějaká forma spolupráce?

„Mezi námi nevidím nějakou rivalitu, jsou to standardní vztahy jako s kterýmkoliv jiným soupeřem v divizi. Spolupráce ale funguje na úrovni mládeže, tam nám v Břeclavi vyšli vstříc. Samozřejmě si přeju, abychom hráli stejnou soutěž, protože je to zápas, na který v Břeclavi i v Lanžhotě přijde nejvíc lidí.“

Chodíš se dívat i na zápasy béčka nebo dorostu, abys měl přehled?

„Skrz práci nestíhám domácí dopolední zápasy béčka, ale zajedu se na ně podívat, když hrají venku. Chtěl bych, aby se do pár let to béčko dostalo ze třetí třídy aspoň do první B třídy, aby bylo základnou pro výchovu hráčů z dorostu a zásobárnou pro áčko. Teď je ta propast obrovská. Když tam jdou občas hrát někteří méně vytížení kluci z divizního áčka, je to pro tým obrovské posílení, ale také propastný rozdíl oproti soupeřům. Snad to jednou dopadne. V dorostu nám také příští rok budou končit někteří hráči, občas už chodí hrát i za béčko, ale chceme je už v zimě vzít do přípravy s áčkem, aby poznali tu divizní úroveň fotbalu.“

Nedá mi to se nezeptat, i když je konec soutěže ještě hodně daleko. Kdybyste si přeci jen vybojovali postupovou příčku, zvážili byste postup do MSFL?

„Na tom není co zvažovat. Šli bychom do toho i s tím, že bychom za rok sestoupili a hráli zase divizi. Nic horšího se stát nemůže. Ale přípravná a pohárová utkání s Hodonínem, Uherským Brodem, Startem Brno a Zlínem nám napověděla, že jsme schopni s těmito mužstvy držet krok. Určitě bychom do toho šli a věřím, že bychom poslední nebyli. Ale to je hudba budoucnosti, my hrajeme bez jakéhokoliv tlaku a buď to vyjde, nebo ne. Ale bylo by bláhové takovou šanci odmítnout, už by se nemusela nikdy opakovat.

Odvrácenou stranou věci je přístup svazu, kdy bychom k áčku ve třetí lize museli mít nejpozději do roka i druhý dorost. Přitom byl teď problém dát dohromady jeden, který má navíc v okresním přeboru jen čtyři soupeře. Co bychom dělali s tím druhým…?“

Text: Martin Daneš, foto: Jaroslav Kicl