"Kluci ke mně přijdou, až je něco bolí," říká masér áčka Rostislav Létal (ROZHOVOR)

Každý zápas áčka Lanžhota stojí nebo sedí na střídačce, budete ale rádi, když jej na trávníku nakonec neuvidíte. Řeč je o zdravotníkovi a masérovi Rosťovi Létalovi, který u prvního týmu působí již šestým rokem. Třiapadesátiletý rodák z Břeclavi je u fotbalu odmalička, jako mládežník se dostal až do reprezentace a působil v Poštorné v době, kdy hrála třetí ligu. Dnes kromě péče o zdraví dospělých hráčů působí v Lanžhotě také jako trenér mládeže. O tom všem jsme si s ním popovídali. 

Asi začnu tím, jaký máš vztah k fotbalovému prostředí. Hrál jsi dříve fotbal aktivně?

„Fotbal jsem hrál od malička, dorosteneckou ligu jsem hrál do 17 roků ve Zbrojovce Brno a prošel jsem i mládežnickými reprezentacemi. Po přechodu do mužů jsem se vrátil domů a přestoupil do Tatranu Poštorná, se kterým jsem hrál třetí ligu. To byla asi nejvyšší úroveň, kam jsem se dostal. Začínal jsem v obraně, hrával jsem ale i na kraji zálohy. V té době jsem musel hrát, kde bylo potřeba. Nikdo se mě neptal, kde mi to nejvíc vyhovuje. Aktivní kariéru jsem pak prakticky končil v Lanžhotě, i když jsem potom ještě půl roku hrál I.A třídu v Kosticích, kde jsem v té době trénoval dorost a přemluvili mě na výpomoc.“

Takže přechod mezi funkcionáře byl přirozený vývoj?

„Ano, u fotbalu jsem chtěl zůstat, trénování mě bavilo. Po Kosticích jsem se přesunul k trénování v Lanžhotě, kam jsem se z Břeclavi před mnoha a mnoha lety přiženil. V Lanžhotě jsme pak s Borisem Didovem a Michalem Bačou nastoupili k přípravce, kde jsem trénoval i svého syna.“

K práci u áčka ses pak dostal kdy?

„Bylo to po postupu áčka do divize, takže někdy v sezoně 2018/2019, kdy vedl mužstvo trenér Valachovič. Už 19 roků mám masérský kurz, takže jsme se domluvili na spolupráci a jsem tu dodnes.“

Nejvíc práce máš jako masér se staršími nebo mladšími fotbalisty?

„To se nedá zobecnit. V Lanžhotě kluci využívají masáže až ve chvíli, kdy je problém. Pravidelně masíruju snad jen Artura Pidruchnyiho, klidně i před zápasem na rozehřátí. Zbytek kluků přijde, až je něco bolí. Řeším namožené svaly, bloknuté záda, krky, nebo je tejpuju. Takže je to něco mezi masérem, zdravotníkem a kustodem, protože také chystám klukům před zápasem pití.“

Další věc, co mě zajímá, jsou dresy. Jak je to s výběrem čísel na dresech? Jsou hráči pověrčiví?

„U těch služebně starších hráčů jsou čísla pevně rozdána z předchozích sezon. Nevím, jestli jsou pověrčiví, ale málokdy se stane, že by někdo své číslo změnil. Co si pamatuju, akorát Erik Burac si po odchodu Jakuba Krče vzal jeho sedmičku místo své dřívější sedmnáctky.“

A když přijde do kabiny někdo úplně nový, prostě si vybere z toho, co zbyde, že?

„Přesně tak, nováčci mají smůlu (smích). Máme sady čísel od jedničky po devatenáctku a nabídneme jim, co je zrovna volné.“

Přejdeme k další součásti výstroje. Kdo je v kabině největší puntičkář na kopačky?

„Tady je největší pedant Peťa Balážik, který má vždy všechno pečlivě čisté a srovnané. Nejen kopačky. Obecně ti starší hráči jsou zodpovědnější, mladí jsou většinou bordeláři. Ale i když se o kopačky sebelépe staráte, je běžné, že zničíte troje čtvery páry kopaček za sezonu, záleží, jakým stylem s nimi hrajete. Není to levná záležitost, ale každý hráč si u nás kupuje za své takové kopačky, jaké mu vyhovují, takže je pak na něm, jak se o ně stará.“

Když jsi nakousl ten nepořádek v kabině, dohlížíš na něj nebo mají fotbalisté určené „služby“ na úklid?

„Ne ne, kluci mají za různé prohřešky proti pořádku sazebník pokut, který si pokladník Peťa Balážik hlídá a poctivě vybírá.“

Sleduješ také různé módní výstřelky týkající se výbavy hráčů? Roztrhané nebo shrnuté štulpny, barevné účesy, případně co nejmenší chrániče holení? 

„Nemyslím si, že by jim cokoliv z toho nějak vyloženě pomáhalo, ať už jde o malinkaté chrániče, shrnuté nebo rozstřihnuté štulpny. Je to individuální, ale podle mě jde jen o image jednotlivých hráčů.“

Stalo se ti někdy, že jsi před důležitým zápasem zjistil, že něco z výbavy chybí nebo je poškozené? Jak to pak řešíš?

„Na úrovni čtvrté ligy už se třeba barva dresů snad ani zaměnit nedá, je to pevně dané předem, kdo v jakých barvách doma hraje. Takže už se nestane, že by se museli domácí museli kvůli shodné barvě dresů s hosty převlékat. Dokonce jsem kdysi dávno zažil, že museli hosté domácím za sadu dresů něco zaplatit, aby jim jiné své dresy půjčili a zápas neskončil rovnou kontumací. Domácí ani dnes nemusí vyjít hostům vstříc...

Ale stalo se nám, že jsme zapomněli štulpny, naštěstí jsme to operativně vyřešili po telefonu. Za námi totiž jeli na zápas fanoušci, kteří se stihli na stadion otočit a štulpny vyzvednout. Dorazili čtvrt hodiny před zápasem a všechno bylo v pohodě. V tomto nám fanoušci vycházejí vstříc, kolikrát se nám pro zapomenutou nebo chybějící maličkost zastaví po cestě, když na něco náhodou zapomeneme.“

Co obecně patří k nejnáročnější součásti tvé práce?

„Asi ta časová náročnost, celé dny a víkendy jsou fotbalem zabité. Kolikrát už jsem unavený i z cestování. Navíc trénování dětí je náročné i na psychiku.“

Tím jsi mi nahodil další otázku. Kromě funkce zdravotníka a maséra u áčka jsi v Lanžhotě také trenérem mladší přípravky. I tento druh práce s fotbalovým potěrem tě naplňuje?

„Když pominu tu psychickou náročnost, děti mi to vracejí tím, že u nich každý půlrok vidím to zlepšení. Máme teď extrémně šikovný ročník 2016, který ještě nepoznal porážku, a to jezdí i na turnaje mimo svou soutěž. Chválí nás i rodiče soupeřů, a oceňují, co jsme je zvládli naučit. Trénujeme třikrát týdně plus turnaje o víkendu, na tréninku nás nikdy nebylo méně jak dvanáct. Děláme i společné akce s rodiči. Když je dobrá parta rodičů, jsou parta i kluci v kabině.

Jsem přísný a náročný trenér, nejsou pro mě ale důležité výsledky. Sleduju předvedenou hru a sleduju zlepšení hráčů. V tom mladém věku děcka učíme individuální i kombinační dovednosti, trénujeme střelbu, vše ale formou hry a všeobecné fyzické přípravy, aby je to bavilo. V tom vidím smysl.“

Co tvá rodina, má manželka i děti vztah k fotbalu? Máš doma podporu?

„Manželka ví, že si brala fotbalistu. I naše svatební cesta byla cestou na fotbalové utkání (smích). Manželka zápasy sleduje. Náš syn hraje fotbal za dorost Lanžhota, jezdíme s ním na zápasy. Stejně tak jsme jezdili s dcerou na basketbal po celé Moravě, když jej hrála. Takže ten sport už je součástí naší rodiny.“

Autor: Martin Daneš