"Vzdušné souboje mám moc rád. A chci vyhrát každý," říká stoper Mário Mihál

Příjmení Mihál není v Lanžhotě vůbec neznámé. Před dvěma lety se proháněl v obraně Sokola Norbert Mihál, dnes plní funkci stopera v našem klubu jeho mladší bratr Mário. K A-týmu se připojil třiadvacetiletý dlouhán teprve v průběhu podzimu po odchodu z třetiligového Hodonína a stihl zatím s číslem 4 na dresu odehrát osm utkání. Ač stoper, se třemi brankami je nyní třetím nejproduktivnějším střelcem týmu.

V našem rozhovoru půjdeme proti proudu času. Jaké dojmy v tobě zanechalo bezbrankové derby v Břeclavi?

„Zápas v Břeclavi byl náročný. Bylo vidět, že soupeř nám ​​nic nedá zadarmo a nevypustili jediný souboj. Chystali jsme se na to, jak by mohli hrát, a čekali jsme od nich agresivní fotbal s nebezpečnými protiútoky. My jsme se snažili držet míč na našich nohou a kombinovat, ale dobře uměli přehušťovat prostory. Bojovný fotbal se hrál i v druhém poločase, kde jsme půl hodinu dohrávali v desíti. Přesto si dovolím tvrdit, že pořád to byla z naší strany vyrovnaná partie a vytvořili jsme si i v oslabení nebezpečné šance. Vyzdvihl bych ale defenzivní práci celého mužstva, protože priorita byla odehrát to s nulou vzadu. A to se podařilo, nepustili jsme Břeclav do žádné vyložené šance.“

Bezesporu jsi byl nejvýraznější postavou posledního domácího utkání proti Speřicím, když jsi dal z pozice stopera dvě branky hlavou a rozhodl o výhře Lanžhota 3:2 v poslední minutě.

„Děkuji, pěkně se to poslouchá, že jsem byl nejvýraznější postavou, ale vždycky za něčím takovým stojí kolektivní práce. Byla cítit od všech velká snaha ten zápas zlomit na naši stranu. Zezadu je to pro nás střední obránce těžké, jen se dívat na spoluhráče, co vepředu vymyslí, a chtěli bychom jim pomoci. Ale naší první myšlenkou je defenzíva. Jako stopeři spoléháme tedy hlavně na nějaké standardky, a tam se mi z nich podařilo rovnou dvakrát trefit balon do brány.“

Pamatuješ si, kdy naposledy jsi dal dva góly v jednom utkání?

„Nikdy jsem do té doby nevstřelil v jednom zápase dvě branky. Byl to pro mě výjimečný den. Věřím, že každý obránce chce zažít moment, kdy dá vítězný gól v poslední minutě zápasu, a mně se to proti Speřicím podařilo. Tento zápas si určitě budu pamatovat navždy.“

Věřil jsi po dlouhém dobývání branky Speřic, že tu vítěznou branku ještě dokážete dát?

„Věřil, a strašně moc. Všichni jsme si přáli klidný zápas bez nervů, ale sami jsme se dostali do obtížné situace. Ale o to bylo to vítězství sladší. My v obraně jsme strašně věřící, protože věříme, že každý náš útok skončí gólem. (smích) Ale nestává se to tak často.“

Už ve venkovním utkání v Havlíčkově Brodě (1:1) jsi vstřelil branku, která ale nakonec stačila jen na remízu. Ta situace z videa moc přehledná nebyla. Můžeš tu trefu popsat?

„Tam to byl velmi těžký boj na obtížném terénu. U standardek se snažím hodně pracovat rukama, abych se dostal dál od obránce, a to se mi taky podařilo. Byl jsem sám zblízka proti brankáři, který chytil ten míč naštěstí až za brankovou čarou. Máme skvělé technické fotbalisty, co nám to umí perfektně posadit na hlavu, ale nechci je jmenovat, aby si o sobě zase tolik nemysleli.“ (smích)

Je jasné, že díky svým 193 cm jsi předurčený k hlavičkovým soubojům. Vybavíš si ale, kdy jsi dal naposledy gól nohou?

„Ty vzdušné souboje mám moc rád. Ať už defenzivní nebo ofenzivní, to neřeším, ale chci vyhrát každý. Když zalovím hluboko v paměti, tak si vzpomenu že v senické akademii se mi podařilo dát gól nohou, ale přiznám se, že to byla dorážka do prázdné brány. V mužském fotbale se mi to zatím nepodařilo. Maximálně na tréninku, když máme střelbu.“

Vrátím se ještě více zpět v čase, na konec léta. Jak se zrodil tvůj přestup do Lanžhota? Po konci v Hodoníně jsi zvažoval více nabídek nebo jsi dostal okamžitou nabídku od vedení Lanžhota?

„S panem Bartošem (sportovním manažerem Lanžhota – pozn. red.) jsme byli během léta v kontaktu a asi nebylo tajemstvím, že jsem chtěl z Hodonína odejít. Sám jsem nevěděl, kam mé kroky povedou, a proto jsem ještě začal letní přípravu v Hodoníně. Pak přišel zlom, že už v Hodoníně nechci pokračovat, a měl jsem jediný cíl, a tím byl Lanžhot. Jsem rád, že jsem sem přišel a nelituji tohoto rozhodnutí. Je tu skvělý kolektiv.“

Znal ses tedy už předtím s někým z týmu? Přece jen, slovenských hráčů je tu hodně… Měl jsi nějaké zprávy z kabiny?

„Spousta hráčů jsem znal, registroval jsem je, ale nebavili jsme se nějak moc. Nešel jsem ale do úplného neznáma, s brankářem Odráškou jsme jezdili společně autem už do Hodonína, tak teď dojíždíme do Lanžhota. On mi pak ukázal, co a jak v kabině v Lanžhotě, za což jsem mu vděčný.“

Text: Martin Daneš, foto: 2x Jaroslav Kicl, 1x Martin Daneš