„Góly chci dávat pořád, ale statistiky už dávno neřeším,“ říká útočník Řezníček

Zbrojovka Brno, Mladá Boleslav, Příbram, Teplice, Plzeň, České Budějovice, Dukla Praha, Olomouc nebo pražská Sparta. To je výčet prvoligových adres, kterými za 25 let své profesionální kariér prošel útočník Jakub Řezníček předtím, než po 344 zápasech v první lize přestoupil do Lanžhota. Oficiální gólový zápis ze 4. ligy mu zatím ve statistikách chybí, přestože už se dvakrát trefil. Jenže v zápase s Brumovem i proti Holešovu mu radost nakonec zkazilo ofsajdové postavení. Minimálně to v Brumově se zpětně prokázalo jako chybně odmávané. Osmatřicetiletý forvard si z toho ale hlavu nedělá, statistiky už nesleduje a v třetím mistrovském utkání za Lanžhot si zapsal alespoň gólovou přihrávku na vítězný gól Erika Burace. 

Zápas proti Holešovu se vám docela povedl. Šance tam byly, máte gólovou nahrávku. Už jste se do toho zápasového tempa dostal?

„Už jsem trošku zjistil, co a jak, už se do toho dostávám. Minule neuznaný gól v Brumově, proti Holešovu zase. K tomu dnes ještě hlavička do šprajcu a něco jsem měl i na noze… No snad už se to blíží, šance jsem měl v každém zápase. Ale mě vždycky trvá, než se do toho v novém manšaftu dostanu. Vlastně vždycky mi to trvalo, i předchozích klubech. Ale já už bych na sebe nerad něco strhával, už jsem si šel od těch očekávání, že musím každý týden dávat góly, odpočinout. Důležité je, že tým vyhrává, já na sebe poutám obránce, a spoluhráči tak mají víc prostoru.“

Takže statistiky už nesledujete?

„Ne, to už fakt ne. Nepasoval bych se už ani do role kanonýra. Samozřejmě, góly chci dávat pořád, ale nějaký tlak a statistiky už nechci řešit, to už mám dávno za sebou. Po těch pětadvaceti letech si chci konečně užívat fotbal. Dlouho jsem nehrál zápasy, ještě pořád nejsem stoprocentně fit, ale kolo od kola je to lepší a myslím, že je to i vidět.“

Když jste zmínil obránce soupeře, cítíte, že na vás hrají osobku nebo vás okopávají?

„Ne, za ty tři kola, co jsem odehrál, musím dát obráncům soupeře kredit, že mě nechají být, nikdo do mě nezajíždí, chovají se ke mně slušně. A já k nim taky. Nemám zatím s nikým žádný problém.“

Jak už víme, váš přesun přes celou republiku se po konci profesionální kariéry upekl velmi rychle. Znal jste tady vůbec někoho?

„Kromě Buchtiče, se kterým jsem se potkal před deseti lety ve Zbrojovce, jsem v Lanžhotě neznal vůbec nikoho. Že budu hrát na konci kariéry divizi jsem úplně neplánoval, ale fotbal mě pořád baví, takže si ho rád zahraju v uvozovkách ještě na amatérské úrovni. Přesun byl hektický, a vlastně to pořád je šílené období, protože sem dojíždím čtyři hodiny autem z Příbrami, kde přes týden trénuju, a kde pořád bydlíme. Dokud tam nevyřešíme bydlení a nepřesuneme se do Brna, tak to klidnější nebude. Ale s tím jsem do toho šel.“

Některým spoluhráčům v kabině bys mohl být prakticky otcem. Přesto čekám, že nějaké vykání v kabině asi neuslyšíme, že?

„To vůbec. I v Příbrami byli kluci mladší, když už je vám osmatřicet, už to jiné nebude. (smích). Vzali mě v Lanžhotě v kabině úplně v klidu, já je taky. Tykání je jasná věc, bez problémů se pobavíme o fotbale. Nešel jsem sem jako nějaká hvězda. Chci týmu pomoct k co nejlepším výsledkům, a zatím se to daří, tak doufám, že to bude pokračovat.“

Gól jste sice ještě oficiálně nedal, ale předpokládám, že klubový pokladník už měl možnost si vás zapsat…

„Tak za první gól ještě ne, to zatím ještě oficiálně nenastalo, ale za první start už jsem tam zapsaný.“

Měl jste už nějaký proslov v kabině?

„Ne, já vlastně vůbec nejsem ten typ na ty motivační proslovy. A ještě abych někoho kritizoval, když kluky ještě ani pořádně neznám jménem. Na hřišti jo, to jim zkouším poradit, ale za tři zápasy a dva tréninky v Lanžhotě, to mi tady nedává právo někoho kritizovat. To nechám na kapitánovi, ten je zná déle.“